Třicet jedna let od úmrtí Enza Ferrariho: Životní příběh a odkaz nerudného génia z Maranella

Třicet jedna let od úmrtí Enza Ferrariho: Životní příběh a odkaz nerudného génia z Maranella

Na den přesně před jednatřiceti lety, 14. srpna 1988 v půl sedmé ráno, se na Apeninském poloostrově, obrazně řečeno, zastavil čas, třebaže o tom Italové neměli nejmenší tušení. Zemřel totiž muž, jehož všichni bez ohledu na věk, pohlaví, vzdělání a společenské postavení znali a jenž v mnoha ohledech ztělesňoval to nejlepší z italské národní povahy, i když na první pohled jako typický Ital vůbec nepůsobil. Geniální automobilový konstruktér, tvrdý či, podle některých, dokonce bezskrupulózní podnikatel, charismatický manažer, a šéf, který se (skoro) vždycky bil za své lidi, do budoucnosti hledící vizionář a zuřivý fanatik svého oboru a vlastně všeho, co mělo něco společného s automobilismem – Enzo Anselmo Ferrari.

Životní příběh muže, zvaného Il Commendatore, byl vskutku vzrušující. Narodil se v únoru 1898 v Modeně v podnikatelské rodině, která však zkrachovala za první světové války. Mladý Enzo navíc během válečných let přišel o otce a staršího bratra, kteří zemřeli na chřipku, a od té doby se musel spoléhat výhradně na sebe. Již tehdy se velmi zajímal o automobilový sport, a když se v první polovině dvacátých let pokusil své sny uskutečnit, nevedl si vůbec špatně: v roce 1924 vyhrál známý závod Coppa Acerbo v Pescaře. Tragická nehoda a následné úmrtí slavného jezdce Antonia Ascariho (otec budoucího prvního mistra světa F1 ve Ferrari, tehdy sedmiletého Alberta Ascariho) při Grand Prix Francie na okruhu Linas-Montlhéry v roce 1925 na něj však zapůsobily natolik, že se rozhodl se sotva započatou závodnickou kariérou skoncovat.

Automobilům, své vášni, však zůstal věrný a v roce 1929 po „učednických letech“ založil vlastní závodní tým – Scuderria Ferrari, jenž ovšem používal při závodech vozy Alfa Romeo. Ve třicátých letech se dostavily i mezinárodní úspěchy, zejména vítězství legendárního Tazia Nuvolariho v Grand Prix Německa v roce 1935. O dva roky později ale tým Cuderia Ferrari skončil a Enzo nastoupil jako ředitel sportovního týmu do Alfy. Sen o vlastním závodním voze, schopném vyhrávat velké ceny, ho ale neopustil a krátce po skončení druhé světové války, v roce 1947, jej po četných peripetiích (během nichž založil například firmu Auto-Avio Costruzioni, musel pracovat pro Mussoliniho fašistickou vládu a přesídlil – primárně ve snaze vyhnout se bombardování – do Maranella) konečně realizoval: vozy nesoucí Ferrariho jméno i znak byly na světě.

Začátky byly těžké, Ferrari byl ale odhodlán uspět za každou cenu, a tak nesmírně tvrdě pracoval a maximum se snažil dostat i ze svých lidí. První opravdu „velké vítězství“ přišlo možná dříve, než sám signor Enzo čekal, a stálo věru za to: již v roce 1949 triumfoval jeho vůz Ferrari 166M ve slavném závodě 24 hodin Le Mans. V roce 1950 proto plný sebedůvěry přihlásil své vozy do prvního ročníku mistrovství světa F1 a už v dalším roce pro něj argentinský pilot José Froilán Gonzáles získal první Grand Prix – Velkou cenu Británie v Silverstone. Ani Ferrari snad ale nemohl snít o tom, co v dalších letech následovalo. Kdyby mu v jednapadesátém roce někdo řekl, že jeho piloti získají – dodnes – patnáct titulů mistra světa, pokládal by jej i on za, mírně řečeno, přehnaně optimistického.

Přesto tomu tak bylo. Prvním světovým šampiónem ve Ferrari se stal již zmíněný Ital Alberto Ascari (1952 a 1953), jehož následovali Argentinec Juan Manuel Fangio (1956), Brit Mike Hawthorn (1958), Američan Phill Hill (1961), Brit John Surtees (1964), Rakušan Niki Lauda (1975 a 1977), Jihoafričan Jody Scheckter (1979), Němec Michael Schumacher (2000–2004) a, prozatím naposledy, Fin Kimi Räikkönen (2007) – co jméno, to pojem v „nejvyšší lize“ automobilového sportu. V posledních letech navíc Ferrari pilotuje i čtyřnásobný světový šampión Sebastian Vettel, byť svá prvenství vybojoval s jiným vozem.

Tyto triumfy ale nepřinášely pouze celosvětovou slávu, obdiv a peníze, nýbrž také stěží představitelnou závist a tvrdý konkurenční boj – vítězství nad Ferrari(m) se cenilo a dodnes cení nade vše. Mnozí proto se škodolibostí přivítali, když firmu na počátku šedesátých let postihly vážné těžkosti. V roce 1962 se dokonce zdálo, že značka zkrachuje; boloňský konkurent ATS (Automobili Turismo e Sport) totiž využil četných neshod autoritativního šéfa s řadou zaměstnanců a odlákal mu přední manažery, inženýry, techniky i jezdce včetně mistra světa Philla Hilla. Fakt, že v roce 1964 získal jeden z Hillových nástupců, John Surtees, titul mistra světa F1, byl jedním z největších „zázraků“ v dějinách mistrovství světa a jedním z nejsilnějších důkazů o Ferrariho „nezlomné vůli“.

Na konci šedesátých let přišly problémy znovu, tentokrát především finančního rázu, a přinutily „pána z Maranella“ jednat o fúzi se silným partnerem. Na plánované a takřka domluvené spojení s Fordem sice ještě nedošlo, nakonec nicméně po složitých jednáních na všechny Ferrariho podmínky kývl Fiat, a tím tým fakticky zachránil. Bylo tomu tak i proto, že si Enzo Ferrari porozuměl s druhým (podle některých znalců fakticky s prvním) mužem tohoto spojenectví – Lukou di Montezemolou (budoucím prezidentem Ferrari v letech 1992-2014).

K prvním významným (spolu)počinům tohoto muže ve Ferrari patřilo jednak postavení firemního okruhu ve Fioranu nedaleko Maranella, jednak angažování mladého rakouského pilota Nikiho Laudy do závodního týmu F1. Právě Laudův titul mistra světa v roce 1975, jeho hrůzostrašná nehoda na Nürburgringu (při níž téměř přišel o život) a ztráta titulu, zázračné rekonvalescenci navzdory, v roce 1976 a znovuzískání prvního místa ve světovém šampionátu v roce 1977 udělaly z Ferrari onu skutečnou, celosvětovou „ikonu“, jakou je ve většině ohledů dodnes.

Ferrari zůstávalo ikonickou značkou i v dalších letech, třebaže od roku 1979, kdy se stal mistrem světa nenápadný Jihoafričan Jody Scheckter, nebyli jeho jezdci – z různých důvodů (mimo jiné kvůli tragické smrti Gillesa Villeneuva a těžkým zraněním Didiera Pironiho v roce 1982) – schopni „urvat“ titul znovu. Enzo Ferrari, na stará kolena ještě pedantičtější a nerudnější než dříve, se tak „největší ze všech možných slastí“ ke svému zármutku již nedožil. Proto si lze pouze představovat, s jakou radostí by slavil pět titulů v řadě, které pro jeho tým získal nedostižný Michael Schumacher v letech 2000–2004 a poté Kimi Räikkönen v roce 2007.

Poslední léta života tak byla pro Ferrariho spíše trpká než radostná. Kromě zoufalé nemožnosti „polaskat“ se s pohárem světového šampióna F1 a narůstajících zdravotních potíží mu navíc stále více scházelo rodinné zázemí, zejména manželka Laura Dominica Garello(vá), která zesnula v roce 1978, a hlavně syn Alfredo („Dino“), jenž zemřel již roku 1956 v pouhých čtyřiadvaceti letech na svalovou dystrofii (právě po jeho smrti si Enzo nasadil černé brýle, jež se v nadcházejících letech staly nedílnou součástí jeho věčně zachmuřené image, a nikdy je už neodložil). Jistou útěchou mu byl pouze nemanželský syn Piero, jenž je dnes jedním ze spoluvlastníků a šéfů slavné značky.

Ferrari, to ale zdaleka nebyly a nejsou pouze vozy a šampionáty Formule 1, 24 hodin Le Mans či 500 mil Indianapolis (které rovněž vyhrál), třebaže se jedná o nejviditelnější a „nejzářivější klenot“ značky. Stejně slavné jsou i sportovní a silniční vozy a prakticky veškeré možné představitelné výrobky, sloužící k propagaci koncernu (a tvořící nezanedbatelnou část jeho zisku) na celém světě – pánské i dámské oblečení, nesčetné módní doplňky atd., snadno rozeznatelné podle zářivě červené barvy a již zmíněného vzpínajícího se černého koníka ve žlutém poli.

Ferrari, to je rovněž italské „národní stříbro“, italská národní pýcha a také sen malých i velkých kluků z celého světa. Zatímco prckové si už více než půlstoletí přejí dostat k svátku, k narozeninám anebo k Vánocům menší či větší autíčko, pro nemálo dospělých je a zřejmě ještě dlouho bude Ferrari jedním z nejviditelnějších dokladů o jejich úspěchu v práci i v životě.

Enzo Anselmo Ferrari, jehož úmrtí před jedenatřiceti lety si dnes připomínáme, mimořádně úspěšným mužem mimo jakoukoli pochybnost byl.

Datum zveřejnění

14.8.2019

Zdroj informací

Autor

Martin Kovář

Classic Austria 2019

Výběr jazyka

Facebook













Přihlášení

Přihlášení
E-mail:
Heslo:
Page generated in 0.6637 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál